Nadechla jsem se v roce 1985, v bezčasí, kdy mámy stály frontu na banány, v koupelně poskakovala tatramatka a děcka převalovala v puse Pedro.
Jako malá vdolka jsem v holinách tančila kalužemi a krotila potoční zvěř. Pak jsem vyzula gumáky, obula podpatky a klapala vstříc výletům do neznáma. Nato jsem zmoudřela, vystudovala a tituly i podpatky uložila do skříně. A někdy tehdy se ke mně přidala jóga. A možná, že tomu bylo už dříve, jen moje pozornost byla jinde.
Prvních pár let jsem jógou ohýbala tělo a pokoušela jeho hranice. Časem se ale dril šlach a svalů přeamarounoval do laskavého objevování toho, co je uvnitř. Mojí mantrou se stal vědomý nádech a výdech. A dech přinesl poznání, že svými neviditelnými spoji, se vše se vším v jedno zase spojí.
Dnes nejradši mám plosky jen tak bosky. Pod nohama cítím zem a poznávám, kdo jsem.
Go top
